Jdi na obsah Jdi na menu
 


O mně

              img_3354.jpeg Jsem čtyřicetiletá žena žijící již desátým rokem v Praze. Mým původním domovem byla Plzeň. Prošla jsem dlouhou cestou, abych našla sama sebe. Vyrůstala jsem od svých šesti let v neúplné rodině. Moji rodiče prošli těžkým rozvodem a já samozřejmě také ve vleku jejich nálad, negativních emocí a bojů, které vedli skrze mne. Zkráceně jsem vyrůstala v toxickém prostředí a ve chvíli, kdy jsem potřebovala otce, odmlčel se na spousty let. Nedávám mu to za vinu, situace se tak vyvinula. Nevyčítám nic ani své mamince. Dnes již vím, že jsem si rodiče a svoji cestu vybrala sama dobrovolně. Spoustu času jsem trávila se svojí babičkou, která mě velmi milovala a zahrnovala mě její nekonečnou láskou. Maminka se znovu vdala a v mých deseti letech se narodila moje sestra. Byla jsem ztracená, nevěděla jsem, kam patřím. Babička mi byla velkou oporou. Bohužel, v mých patnácti letech odešla. Nepamatuji si celý týden po tom, co mi to maminka oznámila. Prý jsem jen spala a plakala... Nechtěla jsem tady být. Připadala jsem si ztracená a opuštěná. JAK mi to jen mohla udělat!? Poté přišel čas najít otce. Když mne uviděl, byl rád, ale pouto otec- dcera jsme neměli, přerušil ho čas. Snažili jsme se oba, ale chybělo kus skládanky života, který nelze vrátit. Velmi mě trápilo mé dětství, rodinné vztahy, situace, kterými jsem procházela. Neuměla jsem je zpracovávat, byla jsem naučená neprojevovat emoce a city. Vše se ukládalo do podvědomí a v mých jednadvaceti letech se mi přitížilo. Věděla jsem, o co jde. Muselo to ven! Ale jak? Hledala jsem pomoc přes kartářky, kineziologii, Reiki a různá média, ale úleva nepřicházela. Přečetla jsem spousty knih, jak pracovat s vědomím, s podvědomím, o duchovnu, o andělech atd... Chápala jsem, jak vše funguje, ale sama jsem si pomoci nedokázala. Mnohdy mi nebylo vůbec dobře, padala jsem do apatie, nemohla jsem spát, byla jsem nekonečně unavená, provázela mě nechuť cokoliv dělat a necítila jsem se šťastná. Ať to bylo cestování, kultura, čas s přáteli, nic nepomáhalo. Až jednoho dne, v mých sedmadvaceti letech, mi kolegyně v práci dala kontakt na regresní terapeutku. Cítila jsem, že to je ONO! Hned jsem se objednala a jela za ní. Otevřela mi svou náruč a já do ní upadla jako malé ublížené nešťastné dítě své matce. Vše šlo ven! Spadl mi ze zad i ze srdce obrovský balvan. Velmi se mi ulevilo. Jezdila jsem k ní, dokud jsem nepochopila souvislosti a smysl svého života. Postavila jsem se do role oběti a to bylo třeba otočit! Vzít život do svých vlastních rukou a HLAVNĚ OD-PUSTIT!!! Nejen ostatním, ale především sama sobě! A o to jde! Díky regresní terapii blok otevřít, projít, zpracovat, (od-) pustit a nastavit mysl na jiný program. Uvědomit si, že my sami jsme tvůrci svých životů i osudů. To vše jsem pochopila a zpracovala. Všechno negativní je vlastně pozitivní. Posiluje nás a posouvá! Bez mínusu nemůže být plus...